Jak Omáčka vyzrála nad "ďábelským" Jídelníčkem.

Z deníku autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila..... Dnes na téma: Jídlo a jiné pochutiny.

Už když byl Pepča miminko, byl tak trochu v jídle "vybíravý". Jeho hlavním zájmem byla "chodící mlékárna", vždy připravena pohostit jeho chutě, čerstvě "ohřátým, domácím" mlékem :))) Občas smetanou, když jsem měla na spěch a sem tam popoběhla ;) Jak je známo, "pramen" jednoho dne vyschne. A tak jsem hledala další možné alternativy. 

"Hmm, co třeba strouhanou mrkvičku s jablíčkem?" 

"Ne, ne mámo, tohle nechci!"

"Banán?"

"Brr, to také ne!"

A rázem se jeho Jídelníček smrskl, tak akorát na rohlík, párek, jablko. Postupem času se sice drobně rozrostl o ovoce a zeleninu. Párek se vystřídal se sekanou. Rohlík se sýrovou bulkou. A nastoupily do první bojové formace hutné polívky. Bramboračka ruku v ruce s brokolicovým krémem. 

"Vítězství!!!!"

To ani náhodou. Ďábelský Jídelníček zaútočil v plném rozsahu. Pěchota v podobě obalovaných chlebů ve vajíčku. Jízdu tvořily bramborové a houskové knedlíky ve stejném kabátku jako chleby. V druhé řadě stály smažené hranolky sestavené v katapulty, kdy náboje tvořily chutné smažené krokety. Lukostřelci měli nabito slanými tyčinkami a sýrovými koulemi či křupkami, podporovány zvědy z loveckého salámu. A ze zálohy útočila Kinder čokoláda s gumovými medvídky, házející zápalné granáty Coca-coly. Pod vedením mocného válečníka Smaženého Bramboráka.

S příchodem diagnozy jsem začala pátrat, jak je to u jiných autistů. Doslova jsem se zhrozila, po přečtení článku jedné maminky, kdy její brouček jí pouze guláš nebo řízek. To jsem se ještě plácala po zádech, že Pepča sem tam sní i jogurt. 

Ani snad nemusím vyprávět, jak je to deprimující, když se stále dokola, několikrát týdně opakují stejná jídla. Nějaký čas to jde, ale všeho moc škodí, nehledě že kalorický přísun je nadprůměrný. Mě už se o těch vejcích i zdá ;))

Připadala jsem si jako v závodní jídelně. Rodině jsem vařila "normální" jídlo a Pepíkovi stále dokola smažené. Kdyby chtěl alespoň ochutnat. Zpravidla spadl do záchvatu, když jsem se snažila rozšířit jeho Jídelníček.

Rady typu: "Tak ho nech vyhladovět a sní i suchý chleba!", pro autisty neplatí. Pepík je schopný klidně dva dny nejíst. I déle. Nadále trvá na svých obalovaných chlebech.

Jednoho dne se začali poddaní bouřit, kdy slovo si vzala Omáčka. "Tak už dost tomu smaženému nesmyslu. Do útoku!!!!!!"
Začalo to nevině, došly mně těstoviny a paní Lenora se nenechala přemluvit k návštěvě obchodního domu. Proto jsem vzala za vděk i rýži. Narychlo uvařila hříbkovou omajdu a šla na další výpravu za rozšíření Jídelníčku. Světe div se, kombinace omáčky s rýží uspěla na plné čáře. Pepík snědl dva plné talíře. To bylo radosti. Pokračovala jsem na tenkém ledě s obdobou jinak zbarvené omáčky. Slepice na paprice s rýží stejně jako hovězí guláš s rýží, mizí v Pepíkovi jedna dvě. Sice se musí nechat krmit mamčou, ale i tak je to obrovský posun. 

Konec stále opakujících se smažených jídel, přichází éra Omáček.