Bez zábran...

Z deníku autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila... Dnes na téma: Strach, přítel či nepřítel?

Temné kouty skrývají mnohé. Chmurné myšlenky, obavy a všudepřítomný strach. Ano strach, vkrádá se bez pozvání, krouží kolem a vyčkávána na nejvhodnější chvíli, kdy zaútočí. Zachytí se Vašeho stínu a už se nepustí. Strach má mnoho tváří. A vždy ji nastaví v nejnevhodnější chvíli. 

Nechtějte znát můj dlouhý bojácný seznam :)) Pokud bych měla jmenovat, začala bych asi pavouky, proto si hýčkám jednu nohatou Johanu na toaletě. Prý štěstí a tak stále čekám, kdy se to pomyslné štěstí dostaví  :)).

Též mám strach z tmavých tichých místností, kde je slyšet i mihotání pidi nožiček drobounkých druhů z hmyzí říše. Se zatajeným dechem vyhlížím superhrdinu. Co kdyby tam byl Ferda Mravenec, práce všeho druhu a vyměnil mi konečně tu prasklou žárovku v předsíni.

Mám strach z výšek a proto bydlím v devátém patře :))) A čím jsem starší tím bydlím výš a výš. Minulé mé působiště bylo osmé patro :)))

Když si hraji na pilota formule jedna, tak se bojím kdejakého s prominutím blba za volantem, aby mě nesestřelil z vozovky. Jako třeba dnes jedno nerozvážné děvče, které učilo řídit svého čtyřnohého štěkajícího mazla. Bojím se i velkých nákladních aut a tiráků, že by respekt z velikosti ;)

A takto bych mohla pokračovat ještě dlouho.

Největší strach mám z toho, že můj synek žádný strach nemá. Absolutně bez zábran. Ani si neumím představit, jak bych mu vysvětlila, co je to strach. Jak bych to ztvárnila nebo nakreslila. Neznám žádnou situaci, kde bych pozorovala alespoň obavy.

Například jsme byli v bazénu a aniž by uměl plavat, skočil do čtyřmetrové hloubky bez rukávků. To byl správný čas, kdy oprášit rodinnou hru: "Zachraň ho kdo můžeš".

Nebo obyčejný silniční provoz. Žádný respekt z aut. Zde často hrajeme hru: "Mámo chyť si mě!"

A výšky? O ou.. Jak může někam vylézt, tak tam vyleze. A je úplně jedno, zda je podklad hýbací, pevný, chatrný, rezivý či nestálý. Horolezci, horolezkyně, horolezčata.....

Pepík se prostě nebojí. Ba naopak. Vše se snaží osahat, ať je to obrovský bernardýn našeho souseda, nebo skákající "něco" v lese. Náš malý nebojsa.

Strach je jedna ze sociálních dovedností, které my ostatní dokážeme prožívat tak nějak automaticky, ale autisté se je musí naučit. Ale jak je naučit, bát se, netuším. Věřím, že jednou této záhadě přijdu na kloub a naučím svého synka, se bát alespoň trošku :)

Pajuš