"Úsměv prosím"

Z deníku autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila .... Dnes na téma fotografování .....

Fotografie jsou naše vzpomínky na navštívená místa, zdokumentování  důležitých okamžiků našich životů. Dalo by se říci i  "animovaný film"   našich milovaných v různém období jejich věku či v neposlední řadě " koukej jaká jsem skvělá kuchařinka, že by i Polreich záviděl". A je úplně jedno zda je vystavíme na své reálné zdi či virtuální. Zkrátka fotografie jsou pro nás  ohlédnutí za našim životem. Zachycení kouzla okamžiku kdy přítomnost se mění v minulost.
Ne každý se rád fotografuje, vyplula mi na povrch vzpomínka, jak se sestrou stojíme na zahradě naší babičky v růžových šatečkách na ramínka, s volánky v místech kde se v době budoucí mají znázornit více či méně naše křivky dospívajících děvčat. Ty šaty jsme nesnášely, navíc se v nich ještě fotit. Podivně zbarvená fotka se zažloutlými rohy, zkroucená věkem i přes naše protesty, visí zarámečkovaná na zdi naší stvořitelky. A pokaždé když kolem ní projdu, vyskočí minulost jako by to bylo včera. Kdybych si dala práci, tak  šatky objevím u rodičů na komoře ;) Ale to své dceři neudělám :))

Některé fotky jsou nepovinně povinné, například taková "Pasovka". Člověk by řekl, vždyť na tom nic není, jednou blik a hotovo.. Ale co kolikrát vyleze z našeho průkazu totožnosti po jeho vyzvednutí na úřadě, hotové perly. Jednou  vypadáte jako po opici, jindy jako trestanec a sem tam se podaří zdařilý úlovek, kdy si jste alespoň trochu podobní :) 
Získat "pasovku" Pepíka je dobrodružná poznávací exkurze o trpělivosti profesionálů ;) To víte, podle nařízení  o průkazech ZTP/P musí fotografie držitele průkazu splňovat patřičná kritéria.

Varianta první, kůlnička na dříví.
Samostatný příchod do fotoateliéru je vzdorovitý, není se čemu divit, neznámé prostředí je hlavní příčinou příchozí paniky. Ohnivá čára, v kterou se  proměnil Pepča, prolétla celou místností a narazila o zeď. Vyplašený fotograf jen nechápavě zírá. Co se to tu děje. Pokusy o zklidnění, natož usazení Pepíka na místo bylo hektické asi stejně jako dnešní vedra. K fotografování  nedošlo a my s nepořízenou a omluvným pohledem odcházeli k domovu.

Varianta druhá, objednávka na míru.
Po propadáku ve fotoateliéru jsme sáhli po možnosti pozvat fotografa k nám domů. Po příchodu Pepík odmítl nově příchozího a předvedl "hopsakouli". Pohybující se předmět ode zdi ke zdi, poskakující a narážející do nábytku, dokonce si vzal do hlavy, že přišel čas prolustrovat co vydrží naše sedačka. Nepomohlo ani lákadlo zapůjčení tabletu formou odměny, ani předvedení situace co se bude dít. Sice vznikla fotografie, ale byla nepoužitelná a nesplňovala kritéria průkazu.

Varianta třetí, mámo kdy už to konečně vzdáš.
A tak jsem se rozhodla tuto úlohu převzít do vlastních rukou. Dva dny jsem se pokoušela nasnímkovat  desítky a desítky portrétů svého syna.  Fotoaparát mi skoro přirostl k ruce, jakmile se naskytla sebemenší příležitost, byla bezkonkurenčně využita. Trpělivost růže přináší a na dvoustý padesátý osmý pokus se zadařilo. Už jen trošku upravit v prográmku, hlavně vyretušovat ty úžasné kresby dětí co zdobí dokonale naše zdi a mám vyhráno ;)) Fotečka byla na světě. 
Nevím proč, ale právě u "pasovek" se Pepík  nechce fotit, přitom momentky mu nevadí, někdy dokonce i pózuje s obligátní nápodobou zvuku "sýýýýr" . Asi zkouší  co všechno vydržíme ;))) 
Krásný večer a zas někdy příště ;)
Pajuš