Cesta do děcáku !!!

Jak docílit, aby nás děti poslouchaly ? Po dobrém, po zlém, výhružkami, zákazy, motivovat odměnami... Kolikrát nic nezabírá a my si nevíme rady...  Vzpomeňme si na naše mladá léta ;)

Psal se rok 1983, bylo léto a mě se blížily mé páté narozeniny. Na apríla jsem dostala dáreček předem a to novou sestřičku. Ještě teď si vybavuji jak jsem chtěla bráchu, protože přeci ségru už jsem měla. A má starší sestra to zřejmě cítila podobně.

No my byly dvojka! Našeho benjamínka jsme pěkně trápily. Tu jsme ji "omylem" vyklopily z kočárku. Tuhle jsem jen tak mezi řečí rozebrala její dudlík. A sem tam, tedy spíše pořád, jí schovávala chrastítka. Proč ona dostala takové pěkné červené, když já měla žlutomodré. To přeci není fér. A navíc mi sebrala moje místo benjamínka. Už jako pětileté děvčátko jsem jsem byla pěkné dílo ;)

Se starší sestrou jsme se stále hádaly a zlobily jak deset čertů. Až to naše mamča nevydržela a sbalila nám "čemodany" a že prý jedeme do děcáku.

Přiznejte se! Kdo z Vás neměl kufřík na klips? S motivem krtečka? Já bych tipla že většina z nás ;)

Takže každá po jednom triku, čuďákách, trenýrkách, páru ponožek, jen jednu hračku! A už sháněla taťuldu co nás hodil do modrého embéčka a hurá do děcáku.

To bylo nadělení, slzy se nám kutálely po tvářích jako hrachy, slibovaly jsme že už budeme hodné. Nic nepomohlo, taťka se s námi vydal na cestu. Prosily jsme, láteřily, nic nepomohlo ....

Mezitím tatík přemýšlel jak z toho vybruslit .......

Asi po dvou kilometrech uplakané "poslední cesty" přibrzdil u kolemjdoucího a povídá: "No nazdar Venco, jak se daří?" Venca odvětil, že docela dobře a zeptal se kam že to jedeme a proč jsme tak smutné. "To víš, holky zlobily a tak je vezu do děcáku." "Ale no tak, přeci to nebude tak zlé?" Mrknul na nás: "Holky slibte mi, že už nebudete zlobit mamku!" Horlivě jsme kývaly hlavičkami, tonoucí se chytal nahozené udice, slíbily horem dolem. A tak Venca "přemluvil" taťku, aby nám dali poslední šanci. 

Do dnes jsem Vencovi vděčná, i když se taťka po letech přiznal, že sám nevěděl jak z toho ven ;) Naštěstí potkal našeho zachránce... 
Asi den jsme byly hodné a pak to začalo nanovo ;) Ale od té doby stačilo jen ukázat na kufříky. A v tu ránu bylo ticho po pěšině ;)

Pajuš