Jak Znak postavil most a most podpořil mluvené slovo!

Z deníku autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila.............. Dnes na téma... Český znakový jazyk a autismus.

           Úvodem bych se ráda představila: „Těší mě, „auti-matka“, pozor nezaměňovat s matkou do auta anebo matkou v autě. V případě poruchy dysgrafického charakteru, též nezaměňovat s matkou sedící v Auti! Poznámka autorky: Audi tt quattro? Jo, to by byla jízda…

          Ale pojďme k jádru věci, proč se matka autisty, zajímá o Český znakový jazyk? Proč by se měl autista učit znakový jazyk? A v neposlední řadě, proč znakový jazyk, když očividně slyší! Vždyť Český znakový jazyk je pro lidi s poruchou sluchu, nedoslýchavosti či poruchou řeči jako je například afázie.

          Znakový jazyk slouží především pro výše jmenované, ale pokud se na využití znakového jazyka podívám z jiného pohledu, nemohu přehlédnout, že znaky používáme v běžném životě všichni a to bez výjimky. Komunikace jinými způsoby nejen mluvou, není pouhá spekulace ale věda. Například výraz obličeje jinak zvaný mimika. Postoj těla znám jako posturika, oční kontakt a další neverbální projevy, jejichž signály vysíláme a přijímáme zpravidla podvědomě. A to mě vedlo k odpovědi k jedné z mých otázek: „Proč vlastně znakový jazyk.“ A zároveň k zamyšlení, proč nevyužít znakový jazyk i jinak.

          K první otázce: „Proč se matka autisty zajímá o znakový jazyk?“

          Znakový jazyk je forma komunikace a komunikace je největší handicap mého syna. Především mluvené slovo. Po stanovení diagnosy dětského autismu jsme stáli na prahu úplně nového pohledu na náš současný život. S vidinou, že náš syn zřejmě nikdy nebude mluvit, jsem se nemohla smířit. Proto jsem se zaměřila na hledání jakékoliv dostupné možné komunikace, která by pomohla zmírnit handicap mého syna.

          Spojila jsem se s Centrem Lira pro podporu rodiny a dítěte s handicapem a domluvili jsme se na druhu pomoci, kterou potřebujeme. Díky pravidelným konzultačním návštěvám, podporou a vedením zkušeným profesionálem jsme začali pracovat na náhradní komunikaci.  Bylo nám doporučeno vypracovat deset až dvanáct obrázků, které by shrnuly běžné denní činnosti. Zvolili jsme jako nejschůdnější formát fotografii. Sice to nebylo snadné vyfotografovat souhrn dne. Podařilo se, aby bylo jasné, co na jednotlivých obrázcích je. Hlavně pro malé dítě, které nerozumí vaší řeči, nepotvrdí, zda chápe situaci a převážně se zmítá v záchvatech vzteku, vzdoru a paniky.

          Základní kámen náhradní komunikace byl položen, jeden den vmáčknut do deseti až dvanácti fotografií. Postupně jsme přidávali další a další fotografie. Časem nahradili i pouhými vektorovými obrázky z internetu. Trvalo dva roky, než jsme přes zmíněné fotografie, obrázky, strukturované učení, větné proužky, docílili pochopení situací běžného denního režimu. Komunikace byla navázána a bylo zapotřebí ji dále rozvíjet.

          Při hledání další náhradní komunikace jsem si postupně uvědomovala, že cesta k mluvenému slovu vede přes osvojení znakového jazyka. Právě v tomto období přišlo zapojení znaků. Přibližně v pěti letech máme první funkční znak. Tento znak spadá do kategorie manipulace s „živým objektem“ :), zajišťující osobní potřeby. Pracovní název: „Kouzelný či magický prstík“. Tento znak fungoval následovně. Syn neboli manipulátor :), použil svůj ukazováček na prázdnou sklenici s dovětkem „eeehe“, osoba (v tomto období ještě nerozlišoval mámu a tátu, jen osobu co splní potřebné) si vyžádala potvrzení, zda chce pití. A za opětovné použití znaku magického prstíku, potvrdil správné pochopení jeho potřeby. To byly naše prvopočátky používání znakového jazyka. Po osvojení ukazování a zjištění, že bylo docíleno požadovaného, nastala doba znaků. Znak na „posazení se“, nebo znak „dávej pozor“, byly na denním pořádku.

          Další logický krok vedl k oslovení přátel a známých, kteří se pohybují v oblasti sociální a především mají blízko k lidem se sluchovým postižením a znakovému jazyku. Požádala jsem o pomoc se znakováním. Má první zakázka byla: „Pepa dostane odměnu“. Ptáte se proč zrovna tuto větu? Vypozorovala jsem, že děti s autismem je potřeba hodně motivovat. A teď má slova neberte ve zlém. Jednoduše probíhá takzvaný dril. Pokud chci docílit kladného výsledku nebo zmírnění obtíží při nácviku činnosti, musím dostatečně pestře motivovat dítě s autismem, aby projevilo zájem. Zájem natolik velký, aby překonalo všechny zábrany a rozhodlo se činnost provést. Například vyřešit úlohu se zelenými pomůckami, i když zelenou barvu z duše nenávidí, a jen pohled na zelenou barvu ho dostává do stresu či ataku vůči svému okolí a druhé osobě. Upozornila bych, že atak vůči druhé osobě není záměrný nebo s podtextem, jedná se pouze o nezvládnutí emocí a pudovou reakci. Je potřeba mít motivaci reálnou, dostupnou, sáhnout po ní v okamžiku, jakmile se alespoň částečně podaří splnit úkol. Proto jsem zvolila výše jmenovanou větu ve znakovém jazyce. Znak ve vypjaté situaci je dvacetkrát účinnější a názornější nežli mluvené slovo. Zaostření na znak je jednodušší, donutí dítě se zaměřit na jeden podmět s jasným významem. Zároveň trénuje zdokonalení očního kontaktu, který mají děti s autismem špatný. Rozpoznat význam mluveného slova je těžké. Intonace, způsob vyjadřování, drobná záměna synonym, není vnímána shodně, ale jako dvě a více věcí. My vnímáme: máma, mamča, maminka, mamka, matka, jako jednu osobu. Autista vnímá 5 různých osob, dokud ho nenaučíme, že se jedná o jednu osobu. Čili opět vyhrává znak.

          Vše výše jmenované mě dovedlo k rozhodnutí zúčastnit se kurzu znakového jazyka. Potřebovala jsem vědět více, nahlédnout takzvaně pod pokličku. Studiem znakového jazyka, jak znaky vznikají, jejich posloupnosti, řazení slov ve větě a význam jednotlivých znaků bylo pro další vývoj mého syna důležité. Už nestačila pouhá aplikace „Znakujte s námi“ nejen pro rodiče se sluchově postiženým dítětem, která jde stáhnout do chytrého telefonu. Potřebovala jsem víc, víc abych docílila mluveného projevu mého syna. Víc aby můj syn nebyl odkázán jen na svůj svět, ale pronikl do toho našeho. Za velké podpory učitelského sboru, převážně paní učitelky Kadlečkové a Lejskové ze Základní školy Orlí, které se nebránily používání znaků ve vyučování. Též za podpory Centra Lira, kdy při nácvicích sociálních dovedností byli ochotni také používat znakový jazyk. Jsme postupně překonávali komunikační bariéry a snad úspěšně překonáváme i nadále.

            Troufám si tvrdit, že Český znakový jazyk je budoucnost jak sblížit autistický svět s tím naším. Díky znakům postavíme mosty, které byly při vývoji našich autistických děti zbořeny, a obnovíme komunikaci. Též bych se podepsala pod tvrzení, že Český znakový jazyk je pro autistu zjednodušené čtení, abeceda slov dávající řád a cesta k mluvenému projevu. Paradoxně znakový jazyk co podporuje neslyšící a nedoslýchavé může výrazně zlepšit mluvené slovo lidí s autismem. Můj syn Pepík je zářným příkladem, že to funguje!