"Postižená" sourozenecká láska.

Z deníku autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila........ Dnes na téma: Já na bráchu, brácha na mě a odnese to ségra.

"Tak co je to tady!", vešel do našeho pokojíčku táta. "Kolikrát se mám ještě opakovat, aby zde bylo už konečně ticho? Ještě jednou sem budu muset přijít a dostanete na zadek."

Sourozenecká láska, jen se přiznejte, Ti z Vás co mají sourozence, kolikrát nás rodiče museli od sebe odtrhnout. Ty věčné rozepře mezi sebou, pošťuchování, dobírání, házení viny na pány Nikdo a Nevím.
Ale na druhou stranu, spojení sourozenců je asi to nejsilnější, nejodhodlanější, které znám. Pouto vlastní krve. Pokud nedopustíme toto pouto přetrhnout, tak vydrží vše. Brání, když je mladším ubližováno, obhajuje či bere na sebe vinu z většího hříšníka, chlácholí a podá pomocnou ruku, hlavně v boji proti rodičům a učitelům. Pouto, sourozenecké pouto......

Ale jak vnímají starší sourozenci postiženého brášku a ještě k tomu benjaminka? Je otázka, která byla již několikrát položena, ať přáteli nebo psychology či učiteli. 

Zmlkly jsme se sestrami jako pěny, přivřely oči a dělaly, že spíme.
"Klik", zhasla světla, bouchly dveře, tatík mizí ve tmě....
A netrvalo dlouho a opět jsme spustily, nezavřely papule a mlely a mlely....

Vztahy mezi sourozenci jsou jako každé druhé, též se provokují, pošťuchují, pobízejí, hrají na city... Nesmím zapomenout na žalování a svalování viny na druhého, zapírání a i zde přichází na scénu známé to trio. Pánové Nikdo, Nevím a TO Samo.
V tomto ohledu není vidět rozdílu. Jen se do her zapojuje více neverbální komunikace, gesta, posunky.
To vzácné pouto sourozenecké je nejúspěšnější prostředek, který dokáže vytáhnout benjamínka z "jeho" světa. Staví pomyslné mosty do toho našeho. Láme překážky v komunikaci. Ruku v ruce se slečnou Fantazií, maluje ten náš a "jeho" svět do barev duhy, rozjasňuje tváře, rozhazuje úsměvy. Sourozenecké pouto je nejcennější "pomůcka", kterou jsem mohla "vyrobit".
Vtom se rozlítly dveře a ve dveřích tatík. Bez mrknutí oka dostala nejstarší z nás třikrát na zadek, já dvakrát, jako prostřední a nejmladší jen jednu. 
"Prásk" a dveře se s bouchnutím zavřely a po taťkovi ani vidu  ani slechu.
"To je nespravedlivé", fňukla nejstarší z nás a tak jsme nejmladší zbančily, aby nebyla ochuzena.......
Ptáte se, zda děti na sebe berou ohledy? Oou a kterépak to dítě, je někdy bere? Žádné, stačí se projít kolem dětských hřišť. A vyskočí na vás slova hanlivě označující jak pánské tak i dámské přirození. Je to samé vole, vole a stádo nikde.. alespoň v tom lepším případě. Zřejmě pročítají i psychiatrické názvosloví a osvěžují si své dějepisné znalosti od osídlování Země. Vulgárnost, která vás zaskočí (nebo také ne) je prvním příznakem, že ohledy se už dávno nenosí.

Ani trio sourozenců, mé vlastní krve, na sebe nebere ohledy a jsem tomu tak trochu ráda. Jsou si rovni, ač dva v předpubertálním věku a jeden nemluvící autista. Táhnou za jeden provaz, tedy... Ehmmm občas. Když si jdou po krku a sebemenší pohyb je brán jako atak, spustí jako kolovrátek....Zde odcházím na nákup, abych nebyla odvedena v poutech....  
Pozoruji první náznaky, jak moc ovlivnilo postižení brášky své sourozence. U dcerky vidím pomocnici s velkým P. Zapojování do výuky, pomoc při ranním shonu, příprava svačinky či  pomoc při oblékání brášky. Cílevědomost a odhodlání jsou silnými stránkami mé malé pomocnice.
U staršího syna si cením, že neodstrkuje benjamínka na poslední kolej a nechá se vtáhnout do jeho her. Sice vzala za své skleněná výplň okna, ale ...

Jsou to "jen" děti a já je nade vše miluji...

Přeji nám všem, krásný sváteční den, Den dětí... v každém z nás je kousek malého dítěte, tak si ten dnešní svátek užijme.

Pajuš