Den, kdy jsem překonal sám sebe.....

Z deníku autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila.... Dnes na téma: Já chci, ty chceš, on chce.... není člověka, co by něco nechtěl.....

Jak často se zasníte před výlohou, nad katalogem s letní dovolenou, či jen nad žákovskou knížkou svého drahouška? Přiznám se, že já osobně i několikrát denně. Sice má přání, jsou hlubšího charakteru, ale občas se zasním i nad běžným přáním. Jedním jediným víkendem bez dětí v nějakém penzionku se snídaní do postele, objednanou masáží, saunou či vířivkou...

"Já bych chtěl, aby....." 

Alfa i omega žití. K docílení našich přání nás může tato věta motivovat. Je na každém z nás, kolik hodláme spotřebovat energie, aby jsme si svá přání vyplnili. Stačí jen maličko, hrst odhodlání, kapka víry, hrnek trpělivosti, špetka sobectví a dle chuti životní energie. 

O to zajímavější je sledování cesty malého autisty, za vysněným cílem. Abych byla přesnější, jde vlastně o maličkost. Ale v mých očích se jedná o překonání další významné mety za samostatností mého synka.

Svetr, modrobílý svetr. Svetr, který vlastnoručně upletla babička svému prvnímu vnoučkovi, který nosila i jediná vnučka a do kterého právě dorostl Pepík. Ten svetr je nezničitelný! Velmi příjemný a pěkný s malou rozhalenkou u krku, pletenou do stojáčku. Prostě pan Svetr. 

S velkou pravděpodobností za příběhem, který se právě odehrává na těchto řádcích je i ždibec toho autistického rysu. Jak již zřejmě víte, na mého synka platí do puntíku pevný řád, jakmile je něco jinak, je zle. Nejen že Pepča vyžaduje přesné kopírování děje, ale i posloupnost oblékání musí být dodržena.

"Běda ti matko, jestli mi to chceš přeorganizovat!"

Střídání počasí jako při aprílovém odpoledni je jedním z důvodu, proč jsem se rozhodla, při vyzvedávání synka od rodičů, neobléknout Pepíkovi svetr. Nejen, že byl již v bundě, protože s dědou trávil čas na údržbě auta, ale...... dobře, přiznávám! Byla to lenost, zkrátka se mi nechtělo soukat Pepíka z bundy, obléknout mu svetr a opět ho nasoukat zpět do bundy, vždyť jsem tu autem, proboha.....

Ale to ne, byl vznesen protest! Magický prstík ukazujíc na modrobílý svetr přímo křičel: "Oblékni mě!"

"Ne Pepíku, neobléknu ti svetr, jedeme domů, to chvilku vydržíš", hrnulo se z mých úst a svetr jsem uložila do školního batohu s mimoněm. Výraz obličeje mluvil za vše, ohrnutá pusa do podkovy, krokodýlí slzy na cestě a ještě více výrazný "křik" ukazováčku na školní batoh. Zavrtěla jsem hlavou, objala synka a vyrazila ruku v ruce k autu.

"No jak myslíš, mámo!"

Pepík na svém místě, připásán podle pravidel silniční dopravy, zkontrolován pohledem do zpětného zrcátka. Odškrtnuto z pomyslného seznamu rutijních úkonů, volně přecházejíc v soustředění na hustotu provozu na vozovce. 

V tom slyším známý zvuk. "Pepíku, seď na té sedačce, za chvilku jsme doma", hlesla jsem a snažila se zkontrolovat dění ve zpětném zrcátku. Neviděla jsem zhola nic, jen zvuky doprovázeny tichými projevy snažení se vymanit ze spáru bezpečnostních pásů. Vrátila jsem pozornost vozovce, protože se blížila křižovatka, která zrovna dvakrát bezpečná není. Z vedlejší silnice přímo přes hustý provoz hlavního tahu na Liberec přes kolejiště tramvaje, je tak trochu o nervy. A parkování, to je kapitola sama o sobě. Nakonec jsem vše ustála a našla místo na parkování, než jsem stihla zatáhnout ruční brzdu, již se rozlétly zadní dveře a spěchající Pepča s vítězným výrazem a za hlasitého povykování dával všem na vědomí, že si oblékl svůj modrobílý svetr.

"Vidíš mámo? Oblékl jsem si svetr a ty jsi nic nezmohla", křičel výraz tváře mého drahouška.

Možná bych jen doplnila, že nejen zvítězil sám nad sebou, ale poprvé si oblékl horní část oblečení bez dopomoci. Dokázal zvládnou situaci a splnit si své "chci" v relativním klidu bez záchvatů. A hlavně ten vítězný výraz byl k nezaplacení.

"Tak, Pepčo, ode dneška se oblékáš sám!" Křičel pro změnu můj výraz tváře.

Přeji dobrou noc a zase někdy Pajuš